Bolek Žemlík

Na koloběžce jsem poprvé stál někdy v roce 2005. Byla to legendární Courage. Ne že by snad byla moje nebo že bych hned začal jezdit. Dostal ji brácha. Pamatuju si, jak jsme si ji v Rožnově vyzvedávali. MIBO bylo ještě na staré adrese na Pivovarské ulici. Ze stropu visel MIBOB a na zdi fotka kolobkáře po nebezpečném pádu. Ne že by nás to odradilo...

Tehdy jsem ještě měl kolo, ale když už mi bylo malé, přesedlal jsem na koloběžku, kterou brácha dost zanedbával. Jezdil jsem víc a víc, a po pár letech (2009) dostala kolobka prvních pár vylepšení – gumové chrániče kotníku (jo jo, kotníky si do té doby užily své; mám pocit, že někdy jsem je měl permanentně rozedřené i několik týdnů a vždy když se začalo zranění hojit, rozkopl jsem si jej znova), zadní světlo, přední blatník a nástavce na brzdové páčky. Luxusní! Odteď už jsem prakticky nepoužíval gripy.

Jezdil jsem minimálně třikrát, možná i pětkrát týdně.

Vsetín, odkud pocházím, je ideální koloběžkové město. Kromě toho, že do Rožnova je to co by kamenem dohodil, je to místo prostorné a klidné a leží na cyklostezce Bečva. Ta vznikala a dospívala spolu se mnou; úsek po úseku přibývalo asfaltu a já jsem jezdil dál a dál. Ze Vsetína si můžete vybrat dva základní směry – na Janovou, Hovězí, Nový Hrozenkov, Velké Karlovice a dál na Slovensko, nebo na Valašské Meziříčí a na Přerov. Třetí směr je pro milovníky vrcholových prémií směrem na Dušnou, kolem nádrže Bystřička až do Rožnova. Směrem z Dušné jsem si to často svištěl padesátkou skrčený za řídítky a byl to parádní pocit.

Byl jsem tak nadšený a měl jsem pocit, že mám po létě tak natrénováno, že jsem se 5. a 6. září 2009 zúčastnil závodů v Rožnově. V sobotu dlouhý závod, v neděli časovka. Výsledek? Třetí místo v časovce mezi dvanáctipalcovýma kolobkama (přiznávám, už v té době nebyla konkurence příliš početná).

Příští rok jsem přesídlil kvůli škole do Brna. Bráchovi jsme sehnali druhou Courage na inzerát až z Prahy.

S poštovným i dovybavením jsme se tuším vešli do dvou tisíc; a kolobka byla jako nová!

Já jsem si ale zatím nechal tu původní – Andělu, jak jsem ji pokřtil po rožnovských závodech. Tehdy jsem zjistil, že nejen Vsetín, ale taky Brno je ideální město pro koloběh. Jsem tu už osmým rokem a ani na měsíc jsem nepotřeboval šalinkartu. Školu, obchody, hospody – všude se člověk na kolobce dostane a mnohdy je ještě rychlejší než šalina. To ale předbíhám.

V srpnu 2011 jsme uskutečnili epický koloběžkový asi stokilometrový výlet Vsetín – Ostrava. Jak jinak než s bráchou a na kolobkách Courage. Trvalo nám to celý den; trošku jsme se ztratili, trošku jsme zmokli; celkově to ale byl výborný výlet se třemi zastávkami, kdy jsme se potkali s rodiči v doprovodném vozidle.

V roce 2013 se do Brna za školou stěhoval i brácha, a tak došlo k další změně vozového parku. Andělu jsem prodal kámošovi; jezdili jsme na ní necelých osm let (a to jsme ji nešetřili), a když jsem si s kámošem loni psal, prý ji ještě mají – jezdí teda už asi 12 let. Já jsem si vzal bráchovu Courage číslo dva a pro něj jsme sehnali starší Crazynu – 16/​12. Tak jsme jezdili oba po Brně a byli jsme spokojení.

Courage mi ukradli 27. prosince 2014 a nedlouho po tom i Crazynu bráchovi. Courage uvázanou před (tehdy ještě) Intersparem, Crazynu dokonce na chodbě u nás v domě. Když jsem se ale svěřil na FB a prosil lidi, aby dali vědět, jestli kolobky někde zahlédnou, ozval se Pavel Werner, že mají v MIBU nějaké předváděcí modely a že mi něco prodá za dobrou cenu.

Bylo mi jasné, že je to osud.

Už delší dobu jsem pokukoval po větší koloběžce, a teď už jsem neměl na výběr.  A tak jsem si už v lednu domů dovezl nový černý Express. Přechod na větší koloběžku je vždycky luxusní. Jezdil jsem na 12/​12 x let, ale na dvacítku jsem si zvykl jak nic. No, a když člověk jednou přejde na dvacítku, už se jen tak nezastaví...

Momentálně máme s přítelkyní tři koloběžky. Ještě když jsem byl v Brně teprve první rok (a to jsme se sotva znali ze školy), doporučil jsem jí MIBO Gepard (kapku lehčí než Courage). Když jsem se posunul na Express, to už jsme byli spolu, sehnal jsem jí Mastra (to je taky hodně zajímavá historie, ale už jsem se rozepsal dost). No a třetím strojem je Gran Turismo, které vystřídalo Expressa. Ne že bych měl s Expresskou problém, ale prostě není kam to všechno narvat.

Když píšu tento článek, je to zhruba rok, co prodávám koloběžky v Brně u Petra Mejsara.

Dá se říct, že je to moje vysněná práce, ke které jsem se dostal shodou mnoha náhod. Všechno to ale začalo v roce 2005, kdy jsem na koloběžce stál poprvé a měl jsem trošku problém vůbec na vratké 12/​12 zatočit; doteď si ty první momenty pamatuju.

Dalo by se toho napsat ještě mnoho, ale na závěr přidám už jen dva odstavce. Loni v létě jsme ve čtyřech absolvovali přejezd republiky v nejužším místě. Z Polska do Rakouska, 227 kilometrů. Vyjeli jsme přesně o půlnoci a dorazili někdy po deváté večer. Aniž bychom to nějak deklarovali, chtě nechtě je to reklama na jeden model koloběžky, který jsme všichni měli – MIBO GT. Zažili jsme horší i lepší momenty. Chlad, déšť, tmu, občas hustý provoz a přes poledne pak pořádnou výheň. Vše jsme s přehledem zvládli, protože jsme se mohli spolehnout. Nejen jeden na druhého, ale i na naše stroje.

A tímto chci celý tento můj příběh (aspoň v této psané podobě) uzavřít.

Neříkám, že MIBO je jediná kvalitní značka na trhu.

Za poslední rok jsem v našem kolobkovém obchůdku vyzkoušel mnoho modelů mnoha značek. Některé byly lepší, některé horší. Některé odpovídaly ceně, jiné byly snad předražené. Na základě zkušeností a konzultací se Rtepem jsem schopný relativně objektivně koloběžku zhodnotit a doporučit či nedoporučit pro určitý účel. Co se však týče MIBA, tam je situace jiná. Protože ze zkušenosti vím, že koloběžka MIBO s přehledem vydrží i deset let, i když záruka je „jen“ na pět. Vím, že za koloběžkami MIBO jsou roky a roky vývoje – protože na různých mezistupních jsem léta jezdil. Vím, že lidi v MIBU jsou kompetentní a jsou opravdu tělem i duší firmy – protože už léta ty stejné lidi vídám, kdykoli si jedu pro novou koloběžku nebo kus blatníku. Vím, že to dělají u nás a poctivě; už dávno jsem si na dni otevřených dveří zkoušel ohýbat jekly a vyplétat kola. A tak mohu MIBO vždy s absolutním klidem stoprocentně doporučit.