Radek Odložilík

Pro mne všechno začalo ve stejném roce jako vysoká škola. Nastoupil jsem na VUT a brzy zjistil, že mi chybí hraní na saxofon. Tak mne známý trumpetista dovedl do kapely, která je dnes známá jako Wraa Dap Band ze Smetanky Zdeňka Treblíka(ano, tak dlouhé a ano, reklama).

V této kapele jsem na saxofonovém partu potkal slečnu Kateřinu, které v té době dojížděla na zkoušky na K-biku ze Zlína. Kromě zkoušek bandu na koloběžce jezdila i učit na práva a zkrátka všude.

A jak už to tak bývá, všichni jsme si kolobku zkusili a všichni jsme se poté přitlouble usmívali, pohyb se nám zkrátka líbil!

Přemluvil jsem proto Katku, aby mi své Kčko na 14 dní půjčila. Párkrát jsem na kolobce byl ve škole(trasa Komárov-Královo pole mi dala zabrat), několikrát na vyjížďce i v rodném Přerově a zkrátka jsem tomu propadl.

Výběr byl jasný, chci něco pohodlného, do města i na cyklostezku. Oko mi padlo opět na K-bike, neboť v té době byla Kostka nepohodlná a Mibo (Břeťa promine) škaredé.

Našetřil jsem si proto na K7 a v srpnu 2011 mi ji Petr Vavruša dovezl až skoro domů!

A tak jsem začal, nejdřív málo, potom víc a můj první delší výlet byl v dubnu 2012 při otvírání cyklostezky Bečva. Trasu Přerov-Lipník jsme si ještě s dalšími 2 kolobkáři protáhli na Helfštýn, na vrchol Maleník(viz vrcholové foto) a poté z kopce do Teplic nad Bečvou a kolem vody zpět. Výlet si pamatuji mimo jiné i proto, že až už 40 kilometru jsem začal nadávat.

Poté se má skromná kariéra koloběžce vyhoupla na závodní tendence(Česká Třebová ještě na K7) a já si pořídil stroj velký, vytuněný. Tehdy padla volba na Kickbike.

Vím naprosto přesně, kdy jsem si jej vyzvedl. Prvně, to bylo v den, kdy jsme jeli na Šumavu a já měl možnost si projet místní scenérii. A za druhé proto, že přesně týden po převzetí jsem kolobku v 50ti kilometrové rychlosti položil při objížďce Hanušovicé padesátky. Koloběžce se naštěstí nic nestalo, ale i tak šla z domu a doufám, že slouží věrně své nové majitelce.

Po této nehodě nastal útlum, rameno se sice zahojilo, ale občasná bolest koloběhu nepřála.

Naštěstí jsem ale přesídlil do Brna za prací, kde jsem se přifařil k vznikajícímu BKG.

A pak to šlo ráz naráz. Na můj dotaz:” Mám si koupit tu Malagu?”, mi Pavel Werner řekl: “Nekupuj, počkej si”.

Já si počkal, po uvedení GT na trh jsem na něm týden jezdil.

 A pak ji zkrátka koupil! Vlastně ne tak rychle, nejdřív jsem počkal, jestli ji nevyhraji na dni otevřených dvěří v Mibo.

Od té doby jsem na Mibo GT najezdil tisíce kilometrů a jsem za to rád. Mé GT prošlo několika tuningovými úpravy ve stylu těžkotonážní vozidlo a v letošní sezoně zase zpět k rychlému přibližovadlu.

Asi si nedokáži představit život bez koloběžky. A došlo mi, že co kolobku mám, neseděl jsem na kole víc než je prstů na rukou.

Kolobka Mibo GT je druhou nejlepší koloběžkou, na které jsem kdy jel.Tou první je stále hravá K7 z dílny Petra Vavruši. Jsou to zkrátka srdcovky.

A proč vlastně kolobka?

Na kolobce jezdím a budu jezdit, neboť mne z ní nikdy nic nebolelo, ani záda, ani zádel.

Na kolobce jezdím a budu jezdit proto, že se můžu vypravit i na delší výlet či jen tak narychlo k “Knedlíkovi”.

Na kolobce jezdím a budu jezdit proto, že jsem díky ní poznal spoustu moc fajn a příjemných lidí. Jmenovat je nebudu, ale jsou jak u nás v Přerově, tak v Bo Kolobka, v BKG a dokonce až v Plzni.

Děkuji firmě Mibo a Břeťovi, že vyrábí koloběžky poctivé, hravé, silné a nekompromisní a že se o nás starají, dny otevřených dvěří pořádají a mají nás jezdce tak nějak lidsky rádi.