Taka Tuka
Scéna: Do kanceláře firmy MIBO vchází podmračený vousatý muž. Podává si ruku s o něco méně vousatým mužem, který je o poznání usměvavější. Černý vousatý muž se taktéž trochu více usměje, aby se neřeklo. „ Hm, máte to moc pěkný“ řekne více vousatý a méně usměvavý muž méně vousatému a více usměvavému a pomyslí si :
Pěkný, ale koloběžku fakt nechci.
Dnes vousatý muž ví, že v duchu odmítnul, protože už tehdy koloběžku chtěl ……
Střih. Konec retrospektivy. Včera není dnes a kde ty loňské kecy jsou ….
Máme za sebou s Pavlem Wernerem a ostatními spoustu práce a já mám novou koloběžku.
Nevím o koloběžkách všechno, ale o máločem jsem se v minulém roce napřemýšlel více, než právě o koloběžkách. Co je to, vlastně za věc, že mne tak nečekaně fascinuje? Vždyť kolo je víc? Vždyť to ani není stroj. Je to primitivní odrážedlo. Dvě kola, prkno, tyč sem, tyč tam. A možná začínám tušit.
Dětství dospělo, ale neztratilo se.
Stačí jen tak dětsky drbnout o zem a jedeš. Vykopneš nohou jako kůň a letíš. Jedna ku jedné. Vše co můžeš přehodit jsou dvě nohy. Žádný mechanizmus ti nepomáhá. Čistá fyzika těla, prkna, tyče a kola.
Víš kde máš své těžiště? Na koloběžce se to dozvíš.
Věděl jsi, že tam dole pod prdelí máš sval? Na koloběžce se to dozvíš. Mám Royal. Luxusní Royal. Mrkejte na něj.
Kluci, udělejte mi kus železa. Přiznejte sváry. Chci vidět vaši práci neskrytou za lakem.
A co blatníky? Železo. A co řídítka? Železo. Zadání jasné jak facka. Rosťa Borák posvařoval, Ondra Muller objednal libůstky, představec, řídítka, kožené gripy a vše smontoval. Prostě Custom bike. M-I-B-O nevyrábí primitivní odrážedla. Mibo si počíná sakra sofistikovaně a technicky i designově roste den za dnem, týden po týdnu, měsíc za měsícem ….. V M-I-B-U se myslí hlavou, srdcím se ponechává dravost, ruce jsou jisté. Stále si mé nohy ještě nezvykly.
Mám je slabé, ale sílí. Nesměju se moc, můj smích je slabý, ale sílí.
